Rekapitulace

Vzpomínám na svých patnáct let,
točil se s náma tenkrát svět,
to jaro bylo velmi žhavé
a holky vlídně usměvavé,
já byla dětsky nesmělá.
Tvá uniforma voněla
po dálkách, bezpečí a něze
a vypadal jsi tolik svěže,
pod nohama se pohla zem,
já byla šťastná, že s tebou jsem.

Říkal jsi tenkrát,
že život je svině,
že ale stojí za to žít,
potkávala jsem časem jiné
a přesto chtěla s tebou být.
Naše cesty se protkly tehdy,
já byla dětsky nesmělá
a měla jsem tě vážně ráda,
dnes už jsem holka dospělá.

Nežehrám na osud a život,
radostí bylo vskutku dost,
mám děti, muže, trochu přátel
a malou vnučku pro radost.
Jen čas nám, hochu, hrozně letí
a nemůžu ti žádný dát,
nemůžu vzít tě do náručí,
v posledních chvílích při tě stát.

Myšlenky moje letí časem
k vzdálené noční obloze,
už holka značně zchátralá jsem
a čas zastavit nemůžem.

Tolik jsem tenkrát kdysi dávno
toužila být už dospělá,
říkal jsi, že když láska bolí,
odejít se má docela.
Říkal jsi, že v žití lidském
není nic nad rodinu
a nad děti,
že léta tečou jako písek
a že nám rychle uletí.

Bylo mi tenkrát sladkých patnáct
a jaro hrozně vonělo,
když pohlédla jsem do tvých očí,
tak domů se mi nechtělo.
Voněl jsi dálkou, bezpečím a něhou,
já hlavu tenkrát ztratila,
byls laskavý a starostlivý
já opustit tě nechtěla.

Puberta přešla, přišly lásky
a ty ses tenkrát zlobil dost,
od starostí jsi měl už vrásky
a já tě ráda měla moc.

Nadešly roky odloučení,
já mezitím jsem dospěla,
měla jsem doma malé děti
a báječného manžela.
A tak se naše dávné snění pak
do přátelství zrodilo,
já myslela jsem, že už není nic
co by nás dva zlomilo.

Však přišlo stáří znenadání,
nějak se mrcha vloudilo
a my neměli vůbec zdání,
kdy nás tak štěstí zradilo.

Semlelo nás to, chlapče, všechny,
dnů pomalu nám ubývá,
slunce nám dneska
ještě vyšlo,
však
zítra
se
už
umírá . . .