Když jaro nebylo

Gongy bojových zpěvů

rádoby prostírají koberce a trhají kvítí.

Vrátil ses z války,

avšak tlumené světlo lhavě svítí

na hrdiny bez drátěné košile,

co prošli si východní dálky.

Byly i doby,

kdy bol otvíral dveře do krajů

a duše se bála vkročit

na nejistý lem Tvých dlaní.

Snad raději rty smočit

a nepsat Ti žádná psaní.

Doby,

kdy pilo se krásu koní a rychlost vašich žen.

Z nichž zbyly jen niterné stesky rudnoucích hvězd,

nad ránem rozplynuvší se sen.

Sen, v němž vztáhl si hrubé dlaně

na poskvrněná křídla samozvaného anděla.

Teď kráčícího vratkou chůzí

a vzteky rozpáleného doběla.

Na dně půllitru tiká neznámý odraz,

který kdysi zhlédla jsem v zrcadle

a bije se trpkými chvílemi,

stálé mdle dýcha.

Není však ověnčen liliemi,

voda je tichá.

Jen uvadlý fikus zdobí prošlý žár,

když jaro nebylo

a Tys urychleně vzplál vším,

co tělo Tvé pozbylo.

Proč klepeš na můj hrad?

Tak povrchně a zdálky?

Zbývá jenom osušit zvlhlé řasy,

kdysi to byl můj sen,

teď nechci Vám již líbat šedé vlasy.