Málíř

Když kdysi odcházel,byl ještě švarným mládencem.
Na tváři úsměv měl a pevný krok.
Hlavu měl plnou snů a plánů.
Ač chudý byl,
byl bohatší něž nejmocnější z králů!

To bohatství si nosil v sobě.
A nedával ho na odiv!
Snad jen, když do ruky vzal štětec s paletou,
pak dával zahlédnout tu krásu světa kol.

Malíř ten, nevnímal běh času,
stával tam v koutě u okna,
ať byla noc či den
a pořád bez ustání maloval.

Tak vznikla přenádherná díla!
Oživlé obrazy, jak právě teď by se děly!
Tu rozkvétaly květy nevídaných barev,
tu zelenal se svěže mladý háj,
kde krásná dívka česala si vlasy,
ve tváři měla dobrotu a v očích zvědavost,
ach to bezstarostné mládí!

V jiných těch obrazech,
Zas nebe bylo kruté,
temné jak nicota,
samý hrom, samý blesk.
Na zemi padl hustý, chladný,
snad nekonečný déšť!
Kdy moře běsnilo
a lodě se bezmocně zmítaly ve vlnách,
kdy z pevných plachet zůstaly jen cáry
a jejích cesta vedla na skaliska.
Kdy statné stromy padaly jak třísky,
kdy zdálo se, že bude konec světa!

Tak malíř pořád stál
a před očima mu běží jeho vlastní život,
vlastní příběh.

Kdy jeho srdce bylo naplněno nekonečnou láskou,
když potkal dívku v březovém háji,
hned si byl jist, že potkal tu,
s kterou chce žít až dokonce svých dní.

Jen jí bude líbat na kůží bílou jako padlý sníh,
jen s ní se bude milovat, chránit ji a ctít.

Tak stala se mu múzou, stojíc mu věrně po boku,
on připadal si volný jako pták, plachtící lehce po nebi,
a zdálo se, že budou navždy šťastni, že nic zlého
se přihodit už nemůže.

Pak náhle, bez varování,
Osud uštědřil mu jednu z krutých rán,
to jeho láska,
klesla mu v náruč,
bez hnutí, bez dechu,
její rty mlčí, už nevydají jedinou hlásku,
už neřeknou mu:“Miluji Tě!“
Zemřela!

Co se to stalo osude,
Co zlého jsem Ti uděl?!
Zač Ti platím tak hrozně krutou daň?!Vzal si mi tu nejcennější,
kterou jsem tolik miloval!

To co dál maloval,
nebyla potopa světa,
to byly jeho pocity,
to byl jeho hluboký žal.

Tak plynul čas, pryč jsou jeho sny a touhy,
vlasy mu zbělely, obličej jeho je samá vráska,
krok už mu znejistěl.

To co mu zůstalo hluboko v srdci,
jsou jeho vzpomínky.
To zrnko naděje, které neumírá.

A proto stále stojí u okna ať je noc,
ať je den, on bez ustání maluje
a přitom vzpomíná.