Potkaní óda

Nudou nevím co kde kutit,
už mě neba se furt nudit.
A tak s časem volně, líně
píšu drápkem v čerstvé hlíně / v nově zakoupené palmě/

svůj životopis ..

Kdy to bylo – už fakt nevím,
kdy páník s velkým natěšením,
pyšně si mě domů vezl,
statečně to tenkrát nesl / každý někdy vedle šlápne/

že bude žít s potkanem ..

Představím se – Někdo Z Hůrky,
u Rážů si válím půlky
nikdy bych byla netvrdila,
že žít s nima je fakt prda ! / Jistě mě taky mají rádi/

Největší !

Komu by se nelíbilo,
mít luxustní, velké sídlo!
A v něm věcí k rozkousání,
hlodání a počůrání ! / Ke vzteku dvounožce/

No řekněte?

A toho žrádla nad mou hlavu,
jak prase si v žitě plavu !
Jen mít palec k zaluskání,
tak na stříbrném prostírání / sakra že ten palec nemám !/

By lahůdky mi nosili !

Však jeli směska tuze špatná,
omluva je prdlajz platná !
Vykouzlím jim vůni savce,
to drahého dvoujnožce /ZARUČENĚ!!!/

Vždy potěší !

Za odměnu v temné noci,
dělám bordel ve své kleci !
Ať dvoujnožec dobře ví,
že je se mnou spojený / zda-li má takovou radost jako já?/

na potkaní navěky !

I přesto jeho děsné řvaní,
rudnutí a nadávání,
vím že mi bude odpuštěno,
tak nač výčitkami život /že jo?/

mám si zatěžovat?

Na každýho dojde jednou, / doufám že ne na mě/
a i Vám dvojnožcům možná svitnou,
závity v té vaší hlavě,
že to co kouká okousavě !

Prostě ztrestat musíme !

A když se mi to trochu líbí,
chamtivost se ve mně pídí.
Tak to prostě musím mít,
a dvojnožec se obejít ../ přec se nepřiznám, že jsem si to vypůjčila?!/

bez toho lhod musí !

A ač vím že mě čeká zloba,
ukradnu to zase znova !
Neb důležitost velkou má,
zkrátka už jsem taková !

No a co?