Skokan

Tíživá samota pojídá mě,
nemám už sílu odolat.
Pouští se ruka, a hned i druhá.

Slunce již zachází, vítr fouká,
láska má jediná, jiného má.
Věřil jsem přespříliš, teď toho lituji,
už nemám důvod žít, tak skonám za chvíli.

Ruce jsem rozpřáhl, obejmu svět,
v poslední chvilce usměji se.

Vzpomněl jsem na Tebe, na chvíle s Tebou,
proč je svět krutý, proč mi Tě vezmou?

Zavírám oči, vzpomínky zrychlí,
pomalu odrazím se – letím.
Letím však pomalu, či snad zdá se mi to,
společné chvíle, mozkem mi prolétnou.

Co jsem to udělal? Zabil jsem Nás?
Teď už nic nezmůžu,
země se blíží, obloha tmavne.
Nesmutni! Žij!

Poslední myšlenka – vyznání lásky,
miluji Tebe, pro Tebe jsem žil,
teď už žít nebudu, život Ty žij.