Pampeliška...

asfalt se lepí na podrážky botek...
po těle cestuje dotek...slunce...
v trávě si děti hrají s míčem...
otevřel jsem si tím klíčem...pohody...
skočil jsem rozpálený do vody...
Je líné malované dopoledne.
Ležím na prohřátém hebkém koberci utkaném z lučních květin..ruce za hlavou,oči přivřené a myšlenky si poletují jak barevní motýli.
Na tváři jsem ucítil lehký dotek…pohladilo mne chmýří pampelišky…na okamžik se zastavilo,zamávalo a pokračovalo dál v pouti svými vesmíry…
Se zamhouřenýma očima hádám jeho cestu…přiletělo odnikud,lehounké jak ranní mlha nad vodou a aniž mne znalo,přesto se se mnou pomazlilo.
Ještě chvilku pak spirálovitě kroužilo v tetelícím se vzduchu,než zmizelo v houštině sametového porostu.Někde se usadí,sílí a roste..prochází koloběhem proměn...zezlátne…až potom změní barvu svou na platinovou,zavane vítr a mnoho nových malých pampelišek ze sebe sama se opět rozletí se svým poselstvím poznávat Světy a rozdávat radost….
Všechny blížící se konce jsou jen budoucí začátky…
Pampeliška je jako život.
Pampeliška je jako láska.
Pampeliška je prostě príma.
Otvírám oči,dívám se do neznáma a uvnitř rozkvetla pampeliška…

Je to krásné,když vnitřní hlas objeví Svět jiný,neznámý navenek...
Je to úžasné,když o ty zážitky podělí se….
Je to fajn zažít,když lidé usmějí se…