Střípky mého života

Když jsem byla malá,
ráda jsem se všemu smála,
nebo i plakala,
a maminka se o mně pečlivě starala.

Dětství ještě teď připomíná mi noční můru,
protože často některé věci lítaly vzhůru,
ještě teď slyším hádky a křik,
které ještě teď jsou ve snech mých.

Čas plynul a běží dál,
aniž by se někoho ptal,
z dítěte náhle byla dívka,
která připomínala snílka.

Vysnila jsem si život z pohádky,
kde není čas na hádky,
kde dobro má podobu anděla,
protože zlo jsem mít doma nikdy nechtěla.

Z dívky později vyrostla velká holka,
pro kterou už neexistuje školka,
prožívala jsem své první lásky, zklamání i krásu,
zapadající slunce a nebe plné jasu.

Škola byla nákladem,
přátelství pokladem,
láska plná snů,
která nestala se zázrakem všedních dnů.

Dva milostné trojúhelníky jsem zažila,
několik klučičích srdcí zlomila,
rozhodnutích v životě však bude víc,
vždyť každý rub má přece líc.

Během svého života ztratila jsem 3 blízké osoby,
v lásce zase fungoval princip náhody,
ty osoby měla jsem moc ráda,
protože mi uzakozvali cestu, kde je moje brána,
3 pohřby a tolik uplakaných dnů,
špatné chvíle vracely se do mých snů.

Rozvod rodičů začal, když mi bylo 17 let,
to naprosto zhroutilo můj svět.
Nechápala jsem skoro nic,
plakala jsem čím dál víc,
chtěla jsem být starší a utéct pryč,
někde na cestě najít nový klíč.
Jenže klíč bez dveří nemá smysl,
okořeňuje jen mojí mysl.

V té době zhroutila se mi i láska,
mé ruce připoutala k sobě dlouhá páska.
Tenhle proces táhl se skoro rok,
přestože to byl jen skok - v čase,
slyšela jsem stále a zase,
že život jde dál,
má přece svůj plán.

Láska byla brzo zpátky,
však patřily nám dvoum jen pátky.
Silnější byly totiž mé životní cíle,
než lásky romantické chvíle.

Na přelomu září a října se stala jedna nehoda,
ve které zmizela má zbylá životní pohoda.
Dodnes mám výčitky,
které spojují právě tyto zážitky,
kdy jsem se po hodině v kaluži krve probudila,
úsměv a radost se ke mně náhle nehodila.
Láska k Tobě postupem času ztrácela cit,
už jsem Tě prostě nemohla vedle sebe mít.
Vím, že vina nebyla jenom Tvoje,
byla tam bohužel i ta moje.
Mé svědomí a výčitky rozdělily naše životy,
můj měl totiž podobu potopy.
Moře slaných slz,
které nikdy neprošly skrz.

Brzy nastala zkouška dospělosti,
která pro mě byla k zlosti.
Prázdná byla hlava,
hledala se příležitost pravá,
abych našla kousek dospělosti v sobě,
abych zazářila nově,
dostala ze sebe tu malou holku,
která neumí tancovat ani polku.

Však nastal psychický zvrat,
který nechtěla bych nikomu přát.
Zhroucení uprostřed noci,
tohle jediný bylo bohužel v mé moci,
otrava kofeinem a dny bez stravy,
prostě jsem slabé povahy.

Po pár hodinách už bylo líp,
jen strach nechtěl přetrhnout nit.
Po zkoušce bylo skoro hned,
skoro jako rychlý let.
Prý už jsem dospělá,
kam se najednou ta malá holka poděla?

Ještě nedávno nevěděla jsem kam dál povede moje cesta,
vždyť to může být jedna ze sta.
Teď už to však vím,
i když o tom zatím jenom sním.
Nebude to mámin nový byt ani ten starý,
bude to cesta jiná, to bude pro mě to pravý.
Pomalu stoupám si na vlastní nohy,
o tom daly by se psát i slohy.

Až najdu sama sebe,
budu mít nad sebou konečně kousíček nebe,
snad mě potká i štěstí,
vždyť spousta přátel drží mi pěsti.
Jenže deprese provádí mě stále,
také z toho, co bude dále.

Já vím, co už bude dál,
půjdu tak, jak osud mi přál.
Zamknu minulost na tři západy,
aby na nový život neměla dopady.
Půjdu dál, a nechci,
aby se mi život vysmíval.
Změním prostředí, sebe i cestu,
dám příležitost městu.
Smažu za sebou i stopy,
sundám si přitom i boty,
aby cesta byla čistá,
a hlavně lepší budoucnost jistá.
Smutku a depresi nedám v duši už místo,
já už chci mít totiž v srdci čisto...