Blankytná modř

Blankytná modř

Dívám se noční tmou,
ruce mi mizí přikryty v pavučinách času
sedá mi na řasu šedý stín.

Každý ví co chce,
kam směřuje,
ale krvavé listí stále padá k zemi
a já vím,
že se potápím,
že každý den sním svůj naivní sen.

Zmatená princezna
zamčená na zámku,
svázaná řetězy všednosti,
bez strachu,
bez lásky,
jako stín tápat bez hlesu
za lidmi jako ty.

Bez naděje na spásu vzhlížím k nebesům
- jsem sama
- jsem pouhý stín,
nemám nikoho
a zase ta tma!

Černá paní
s hvězdným závojem volá mě k sobě pokynem ruky
a já kráčím.
Teď! Teď zavřu oči
a směle vykročím.

Je pozdě,
více už nesnesu,
marné volání,
tápání ranní.
Přeji si,
abys chytil mou ruku
a nenechal mě skočit
a všechno tohle skončit.

Je pozdě...
Křičíš...
Ale já už neslyším...