Hvězda a sen

Když sedne soumrak do kopřiv,
Nic není tak, jak bylo dřív,
Jen vánek stejně ševelí,
Ať děti jsme, či dospělí.

Slýchávám z temnot tichý hlas
Co hýčká lásku, víru v nás,
Co konejší mne do ticha
A do nicoty uniká.
A v srdci přes tu prázdnotu
Rolnička cinkla do kroku
A lístek z růže zavoněl,
sen z pod víček mi odletěl
Ruku jsem vztáhla bezděčně,
Připadám si tak zbytečně,
Zůstalo prázdno v koutku duše,
Kdo brát mne bude do náruče.
Kdo udrží mne při zemi,
Bude to těžké, zdá se mi.
Chybí nám každá vteřina,
Hvězda mi spadla do klína,
Já vyběhla jsem z postele
A chňapla po ní vesele,

Sevřela jsem jí do dlaní
A přát si budu bez ptaní :
Života kousek pro tebe,
Lásku, co nikdy nezebe,
Trošičku času na vzlyky
Co moje duše zachytí,
Milostné chvění v slabinách,
Polibků pár co dáváš v snách,
A taky hodně dotyků
Noc už nám bere za kliku
Tvé rty chci cítit na šíji
A vteřin dost co pomíjí
Tvou hebkou kůži na svých rtech
A tvoji ruku ve vlasech . . .

Bude to stačit miláčku ?
Zbude nám dost času na lásku ?
Pominou všechny Tvé bolesti ?
Máš stále ten kamínek pro štěstí ?

Hvězdička v dlaních třpytí se
A soumrak sedí na římse,
Pták kdesi v dálce tiše píp,
A mne najednou přešel smích.
Rozhlédla jsem se zmateně
Cítím se trochu zmámeně
A úzkost hrdlo svírá mi
Šum křídel slyšet nad námi,
V dlaních mi tečou vteřiny
Zoufale hledám noviny,
Jaký je datum – který den ?
Kdopak nám lásku záviděl ?
Bolestí chromá, bezduchá
Tiše Ti šeptám do ucha :
Ty tam jsou všechny bolesti
I smrt je cesta ke štěstí . . .