EPITAF

Stokrát jsem padla do bahna
čumákem v zemi ryla,
depka - ta čubka proradná
úsměv mi kdesi skryla.

Stokrát jsem Boha prosila
o naději i o čas,
stokrát jsem byla na cucky,
v duši jen velkou propast.

Vždy ale sílu našla jsem
zvednout se a jít dále,
se slunečnicí za pasem,
s úsměvem na rtech stále.

Všichni z nás víme o čase,
že všem nám stejně měří,
že nadejde ten hořký den,
kdy zvedneme se stěží.

Že přijde chvíle loučení
a zbyde jenom TICHO,
snad vám to moji nejdražší
nepřijde příliš líto.

Přeji vám slunce do duší,
radosti, lásky dosti,
odchody nejsou veselé,
každý se toho zhostí.

Tak vydolujte - prosím vás,
nějaký zbytek síly
a řekněte si společně :
Je fajn, že jsme s ní žili . . .