Lítost měsíce

Měsíc pluje noční oblohou,
šlape mlčky cestu nebohou.
Sleduje naše prosté životy,
lituje nemocné a chudé holoty.

Přitom by rád rozdal své stříbro,
jen aby naplnil jídlem jejich hrdlo.
Ale měsíční zář je chycena do rybníka,
kde marně čeká na zachránce – vodníka.

Jeho tvář tedy pozoruje z vrchu bídu,
lid, co prodává půdu pro něco k jídlu.
V duchu naříká, kam ten svět spěje,
marně si více štěstí pro ně přeje.

Měsíc tiše lituje bídy světa,
v mysu mu pluje tato věta:
„Nač trápení, nač bídu, bolest, neštěstí a válku,
proč si neužívat života jak lehkosti vánku?“

Ptá se sám sebe, proč tedy existuje,
když neumí pomoct tomu, kdo potřebuje.
Ale bohatí lidé přeci pomáhat mohou,
stačí nesedět a vykročit pravou nohou.