- PÁTEK 27.června 2008 -

°°

Procitnul jsem . . .
Kastaněty svítání zazněly jitřním tichem
Ranní expres řítící se kolejištěm přes most nad řekou
vzdálené tamtamy dálnice
když kamiony duní přes ocelové patky nájezdů
káravý skřek kosí mámy
když pod hnízdem objeví se kočka

podivuhodné jitro . . . vlastně jako vždy

Za víčky mám ještě panorama Prahy
Noční reminiscence z Vrtbovské zahrady . . .
o „ Faunově odpoledni “ s Bachovou toccatou
přiběhla ozvěnou od sv.Mikuláše
zatím co na louce za sousedním domem
právě teď skotačí stádo kůzlat
po pastvině v neuvěřitelném reji . . .
a k tomu všemu mladý hřebec a dva psi
dvě kozí mámy a pár ovcí
slepice
kachny
i mladé sele . . .
. . . ještě že nejsou doma děti . . .
asi bych se dnes nedostal vůbec do práce

Obrazy ryzího života . . .
ranní premiéry " Ódy na radost "
na proscéniu kulisa z keřů šípkových růží
úchvatná barva jejich květů
skoro až kýčovitá scéna . . .
navozuje myšlenku o pravém smyslu
. . . nearanžované skutečnosti . . .

Ráno vydechlo svůj chlad
ulehlo pod lesem
zahlédneš mlhavý závoj
jak zvolna přesouvá se za keř hlohu
. . . nad potok . . .

Den klíčí ze slunečního lůna
šplhá pomalu na oblaka
stíny se krátí
po ulicích rozlévá se pátek

Je stále ještě nějak rozespalý
zatím co ulicemi rozléhá se hluk
a lidé snaží se pořádně nadechnout
on se líně převaluje u potoka na mezi
Ani nápad, že by pohnal oblaka
co popásal je nad horami
nikde stín a nikde kapky vody
jen slaný pot a slunce horečnatá palčivost
bez špetky nějakého slitování

Červen se chystá předat svoji vládu
. . . dozrávajícím sadům . . .
polím s pšenicí a ječmenem
klasům urostlého žita
i korunám květy obsypaných lip

Splývavá harmonie srdce rozeznívá
světí tvář mladé ženy s dítětem
když v náruči je pozdvihuje
a zlehka dotýká se svými rty
. . . jeho drobných dlaní . . .
těší se pohledem na své vlastní očí
které tam uvnitř svého těla
do modravého blankytu chrp vykouzlila
a živila je svým mlékem i svou krví
. . .

Závidím . . .
závidím ženám všechno to
co není dáno nám - mužské havěti
Vydáni napospas svému poslání reprodukční banky
ve své malosti s hvězdami snažíme se poměřit
. . . stále rychleji a stále výš . . .
zůstáváme jako malí kluci zahleděni do svých her
bláznivé a hloupé snahy být alespoň chvíli všemohoucím
sklízíme útrpný jen úsměv
. . . na tváři Boha . . .
namísto abychom snažili se dohlédnout
všechna kouzla a všechna tajemství
jež skryta jsou v srdci a nitru
. . . milující ženy . . .
. . .

Baudelairova oblaka zůstala někde nad horami

Nároží u pošty tetelí se horkem
Hoch s dívkou spolu hovoří i mlčí
Poslední den školy
Rozloučení na poslední chvíli před odjezdem vlaku
Dívka vší mocí vůle by říci chtěla
. . . ZŮSTAŇ PROSÍM . . . !
. . . ještě aspoň chvíli . . .
Hladí chlapce po paži a snaží se být svůdně rozverná
Úchvatná scénka všednosti
Dívka ho miluje a možná i on ji
ale zřejmě o tom ještě mnoho neví
a když ona nabídne své rty
stydlivě a krátce ji políbí
divka jakoby nedbá a znovu na špičky se postaví

Konečně je volný bankomat . . .
Než proběhne transakce mladí se rozloučí
Dívka mu vytrvale mává
ale on nedbá . . . ani se neohlédne . . .
Rozpačitá ještě tam na chvíli postojí
je v letních šatech tak svůdně roztomilá
až se tají dech
je mi jí líto a v duchu spílám barbarovi
který nedocenil nabízený dar
co osud do cesty mu nastražil

Dívka pomalu odchází
bez květin
sama
. . .
hledá v sobě sílu
jak svému srdci odlehčit
na tváři zamyšlený usměv
prstem pohladí své rty

Baudelairova oblaka se ještě stále pasou nad horami . . .

Podivně nesvůj a nerozhodný je poslední červnový pátek . . .

°°