Zrod

Mezi skalami pod zloutnělým nebem
zrodilo se čisté slovo.
Tenký pramínek, průhledný jako nit,
protkaný strunami větru.
S cinkavým spěcháním,
pozdravil kámen, kamínek, léta vzpomínek.

Z vysokých hor,
na divokém koni, koníčku;
uhání v hustý les, zelenou loukou,
veselými zahradami a zpívá píseň
smutnou, tesklivou
v kraji lidí mámivou.

Čím dál a dál,
stává se dravý, dravější.
Až někde v dáli, v dálce,
jako rytíř, jako kníže;
důstojně zdraví každý dům, každý strom
i starý, prastarý dub,
který jeho počátek zná, k němu promlouvá.

Potůčku, říčko, řeko;
Vlnám, zlato půjčilo ti slunce o polednách
a ptáci tančí s vánky, větry.
S večerem tma si čechrá vlasy,
v olšinách,
dva se prolínají v sousoší,
a s přicházející půlnocí;
je hodina mezi nocí a ránem.

Tak hovořil starý, prastarý dub.
A kdesi v dálce plyne říčka, řeka.
Starodávná Vltava