Zrcadlo

Nekoukej tak na mě,
neviň mě za své chyby,
proč otočit k tobě nejde se zády,
přestože řeči zůstaly byť jen sliby?

Nejde se před tebou schovat,
před tebou skrýt ronící se slzy,
vše je jen začátkem dalších dohad,
co nenabídnou řešení „již brzy“…

Uvádíš mě do rozpaků,
vyčítáš mi moje činy,
copak zle život pochopit jen tak z fleku,
a necítit nikdy pocit viny?

Přesto dodáváš mi sílu,
nikdy nerozbiji tě na tisíc střepů,
zůstaň stále stejné, zrcadlo,
spatřit ať v tobě lze později obraz spravedlivějších světů…