Když život vyhasíná

Život v nás, drazí, vyhasíná
ubývá sil i žáru v nás,
ke stáru vášeň už jen dřímá
a líp se modlí Otčenáš.

Tenkrát když louky voněly
ve všední dny i v neděli,
polibky byly nekonečné
a milování krásně věčné,
nahota v tajemném úsvitu
a těla horká po hříchu,
koupání v ztichlém jezeře
a vychladnuté večeře,
do rána plkání o hloupostech
a šeptání o našich ctnostech . . .

Nic nebrání nám vrátit čas,
jen obavy a ostych v nás,
jsme, hochu, přece pořád stejní,
my romantici neochvějní.
Cítíme stále stejné chvění
a stejné touhy po setmění,
pohlazení jsou stále něžná,
chudý je ten, kdo tohle nezná,
tak co nám může zabránit
uprostřed davu šťastní být ?

„Zabránit, děvče, může mnohé,
v závěru žití bývá strohé,
vzpomínky, sny nám zůstávají
jen na práh smrti, to nám tají,
dál si je s sebou nevezmem,
budiž nám lehká černá zem.

Tak děkuji ti za doteky,
v závěru čas tak hrozně letí . . .

A děkuji ti za polibky,
když kyslík náhle je tak řídký . . .

Děkuji za tvou podporu,
když tma se plíží k obzoru . . .

A za všechna tvá vřelá slova
co v hlavě zní mi zas a znova . . .

Co naplat, život dohasíná,
byla to dosud vcelku psina,
teď vytratil se všechen smích
a zůstal jen pot na skráních.

Jen ještě malinkatý mžik
moci tu s vámi ještě být . . .

Jen ještě záblesk úsměvu,
pak teprv dám se do běhu,
poslední sprint dám v vteřinách,
to tvoje slzy vídám v snách,
tvá tvář mi v srdci zůstává,
a duše – ta je bolavá,

zůstala taky naděje a víra,
že navždycky se neumírá . . ."