Pohled

Teď vidíš nemluvně jak v kolébce si vříská,
pak malý paleček u nohy žužlá si
dal uzříš otce jen, co matku páskem tříská
a svět je pokřiven, když žluknul od krásy

Kdo pověz utiší tu bolest nevyčpělou
A zastaví ten skřek, jenž duší popálil
I mudrc dobře ví, že boží mlýny melou,
však člověk blbeček už lecos pokálil

Hle osud běží dál a kámen k hlavě letí
My máme zákony, jenž rozum pozbyly
Teď stojíš před školou, kde vládne tlupa dětí,
co pro odlišnost jen by nos ti rozbili

Jen v práci pohledem přelétneš zplihlá těla,
už musíš stejný být a dělat jako stroje,
pro šéfa s migrénou, co vyžaduje zcela
bys odvedl svůj díl při expedici hnoje

Pak potkáš v ulici muže, co není zdejší,
jenž snědou dostál pleť a terč je posměšků
snad zastydíš se zas za lidi pomalejší,
jimž duše neřestná kazí se z prohřešků

Tu stojíš na kopci ze zlata z lidských kostí
a svět se nedívá, má oči sklopené
jen občas uvidíš jak boháč sebe hostí
a na nic nemyslí má srdce kamenné

Všude je pustá poušť a my jsme uvnitř dění
žijeme pro nudu, jež dávno účel vzala
Člověk je ztracený a žádný smysl není,
když pýcha člověku zas mozek okrouhala