Alej lip...

Dal táta dcerce pusu na víčko,
do ouška zašeptal: "Spi sladce sluníčko".
Děvčátko mrklo na něj modrými kukadly
a odvětilo: "Tati, krásné sny".
Ráno do školy, pak zpátky domů,
cestou kol aleje lip - těch věčných stromů,
avšak tentokrát měly stromy větvě polámané,
jedna za druhou ta lípa chřadne.
Den po dni rychle ubíhá,
až jednoho dne do modrých oček táta se už nedívá.
Když na zem z nemoci dopadl poslední lipový list,
iluze o životě někteří přestali mít…
I v srdci malé dívenky s očkama jak pomněnky,
žal, stesk a lítost byla,
ne tak kvůli uhynulým lípám,
jako kvůli tátovým utichlým větám.