Herci a hráči

Kočovná krev a loutek řezbáři,
tedy
my.
My maskovaní, my andělé i lháři,
my hráli operetu
a šišlavými tóny barokních andělíčků
mluvili k večeru
v promoklém kostele
o něčem, co bývá tak strašlivě umělé.

My hráli ještě před činohrou
malý kousek sebe
o někom cizím.
My ryzí hliník polepili zlatem,
i král i kacíř, i ten, co býval katem,
abychom pochopili
velikost své moci.

My hráli komedii
sami pro sebe
a malé slupce světa kolem nás.
Vy věříte? A kde je hrana krás?
A které kráse zvoní hrana
v barokním kostele plném andělíčků?

A není to duše?
Duší smytá,
zaprodaná duši zítřků?

Panno Marie, matko Boží,
Terezko s copánky v její peleríně,
dnes ztiš své vzlyky.
Teď sólo dáme vině.

Dnes už přece nemusíš vědět, kdo jsi.

Už nikdy nikdo nemusí vědět.
Už nikdy nikdo nemusí být
sám sebou,
Terezko copatá.