Na kousek papíru

Na kousek papíru celý svět vypsat,
pak jedno slůvko na konec připsat,
jen svoje jméno, snad je to fráze,
když stojíš svobodně na okraji hráze
a s úsměvem padáš.

Pak schoulená na zemi na podlaze z kamene,
čekáš na to, až se dotkne tvého ramene
vánek, co se schovával za zdí,
u ohně, co si plápolá v hromádce chrastí.
Ty na nic se neptáš.

A s dalším řádkem z tebe zas něco ubylo,
po těch desítkách básní z tebe snad už nic nezbylo.
Vypadáš už jen jako pouhý stín,
co za úsvitu bloudí mezi sklenkami vín.
Slyším jak šeptáš.

A jako ozvěna ve vzduchu visí tu slova,
cizí ústa tvé verše šeptají znova.
A tomu člověku hlavou se honí,
že ten verš tak lákavě voní.
V mysli své ho hledáš.

A tuhle dobu dávno už neznáš,
s trpkostí na jazyku si ty stovky let přiznáš
a necháš ho ten první verš napsat:
„Na kousek papíru celý svět vypsat…“