Černá silueta

Rumělková ústa,
ze kterých zmizel smích,
hluboké má oči
a velkou bolest v nich.

Vlasy černé (taky duši),
že prý jí černá tolik sluší.
Sny si láme jako slámu,
ráda tápe po neznámu.

Líčka větrem ošlehaná,
už dávno není cudná panna.
Jednou v noci z nenadání
jí ublížili bez optání.

Nesměje se, nemluví,
myslím, že jen živoří,
však určitě ji omluví,
že párkrát chtěla umět žít.

Jenže každý pokus omyl byl,
a ač ze svých chyb se člověk učí,
rány, co jí způsobil,
ji denodenně strašně mučí.

Potkávám jí každým dnem,
stále častěji
a jedním dlouhým pohledem
v ní hledám naději.
_______________________

Pak v týden starých novinách
bylo smutně psáno
s názvem: "Neměla snad ani strach",
co už dávno bylo dáno.

Prý vlak stal se osudným,
té dívce z mostních setkání
a naše dlouhé pohledy
jsou od té doby za námy.