Prozření v dešti

Déšť mi už celé hodiny vlasy smáčí,
ptám se lásky,kam tak kvapně kráčí.
Proč vždycky zmizí jak zatoulaný míč,
proč ode mě vždy uhání pryč.
To však já utíkám,neboť z ní mám strach,
tak nemůžu se divit,že zmizí jako prach.
Stojím v dešti,protože moje slzy skryje.
snad doufám,že ten liják můj smutek smyje.
Už se v tom zoufalství skoro topím,
a já-jako vždy jen oči sklopím,
a čekám,co dál se bude dít,
zas mi něco brání kupředu jít.
Nechci však život prožít v neštěstí,
dosud jsem si sama šlapala po štěstí.
Ale s tím je konec,musím se už vzchopit,
a ne se stále v slzách topit