Vzpomínáš?

Vzpomínáš?
Na naše první setkání? První pohledy a první poznání?
Vteřiny, minuty, míle času,
no, vzpomenout si no to, už přesně nedokážu.
Tehdy snad byl docela krásný den,
stáli jsem u silnice a nejevili žádný zájem.
Při vyřčení jména oné osoby, vzápětí tak zapomenuté,
nevěděla jsem, že bude ještě někdy tak moc nutné..
..její jméno znát..
... Tvé jméno se tenkrát se zafoukáním větru nevratně rozplynulo ...

Vzpomínáš?
Na naše další setkání?
Ostatně, když řeknu přátelství, to slovo tak přehání.
"Vidíš, už mi zase tečou slzy,
a to už jsem je nikdy nechtěla znát."
"Vidíš, už zase padám na dno,
a to jsem doufala, že mi rostou křídla."
Byl jsi to ty, kdo byl poblíž mě, když pálily mne oči.
Kdo tišil můj pláč.
Na moje "děkuji", tvé "není zač"...
... Věřila jsem, že jednou bude líp ...

Vzpomínáš?
Na naše první samotné setkání?
To tenkrát bylo plné váhání.
Byli to začátky, naše společné chvíle.
Ušli jsem nekonečně dlouhé míle.
V ten den byla jsem zmatená,
nechápala jsem co to znamená.
Být s tebou bylo naprosto šílené,
i když možná i docela příjemné.
Po pár hodinách strávených spolu,
šli jsem každý cestou svou.
Na cestě zpáteční, byli jsme obklopeni pouhou tmou.