sto roků čichám básně

Sto roků jsem v šachtě žil
sto roků ještě budu,
tohle to říkám ženě své
když na dudy jí hudu.

Pak - okolo lesa pole lán
uháním jako vždycky - sám
čichám, čichám člověčinu,
snad zde v poli nezahynu.

Hned na to, tam nad jezerem
slyším, jak si pod večerem
rekviem mně zpívaj žáby
žbluňk - a není Kolbaby.

Skončily ty rýmy prosté
slýchával jsem snad už po sté
než psát také blbosti
je lepší zemřít od kosti.

Tu nad topolem podél skal
mně naposled mužík zatleskal.