nesplněná přání

Pustý je tenhle svět pln mrtvých mámení
nikdo si nevšímá těch skrytých znamení
netušíme sílu, co je v naší krvi skrytá
hádanka života je tuze zapeklitá.
Básník, ten to dobře ví,
hořkými verši pravdu vyjeví,
všechny ty lásky, vášně, po nichž touží,
spoutá svými verši do nekonečných bouří.
Pak v hlubokém tichu nás zanechá na skále,
ať víme jak je štěstí nestálé.
Věštby nepřiřkly nám téměř nic,
sotva kdo z nás chce vědět víc,
mlha je před námi, mlha za námi..
Však bohatší jsou nade všechny sultány
ti, kdo ještě vidí hvězdy nad hlavou,
ti, jimž sny v moři šedi neplavou.

Proč jen žal se skrývá pod víčky
a svět je náhle maličký?
Vždyť v hrudi stále cosi bije,
jen víno v údech teplo nerozlije,
to snad jen hory, louky nebo sníh,
vítr, pláč, láska v starobylých ulicích,
tam na venkově v sto let staré krajině,
kde sedí dítko tiše na klíně.
Poslouchá bajky dávných mistrů
o síle ducha a moci starých spisů,
já jsem ten bard,co mu je zazpívá,
ten, kdo sto let zpátky v čase zprávy posílá
o tom jak chtěla bych tam žít
tak skutečná,jak zde jen nelze být.

Ale je pozdě,
jen starý list mi leží v dlani
uschlý jak vzpomínka, co zůstala mi
na věci, jež jsem nikdy neprožila...