Maryčka z kamene

Klenoty omšelé,
a přece půvabné
čekají v čase.
Maryčko z kamene,
tvůj smutek, tvé mládí zmarněné
dojímá stále a zase.

Veronská Julie,
jež také nežila,
tisíce nohou vábí
k balkonu milenců,
rovněž sebevrahů,
kořit se lásce a mládí.

Na malém návrší,
ač sešlý, hrdě ční
z šedého kamene kostel
a ovečky sčítá
při jediné mši nedělní.
V ztraceném údolí vás vítá.

Staré Hamry,
vody temné,
sevřené pažemi smrkových lesů,
chodníčky milenců vítr nezavál,
a přesto jsou navžy opuštěné
kdesi pod hladinou času.

Jen vlnky zčeřené
za nocí opojných
jsou ozvěnou umlklých hlasů.