Hroby šumí

Hroby šumí příbojem nových duší
a zesnulí rádi hrají divadlo,
chodí světem, ta hra má jméno život,
strašná fraška, to vám povím
a kritici už tolikrát jej pomluvili,
že nemá smysl kopat do mrtvoly.

Hlediště je prázdné, jenom líní herci,
o přestávce chrápají tu v dýmu cigaret
vše je tak zbytečné a přitom tak známé
že z toho zabolí první kolečko v soukolí
a stroj duše vyhlásí raděj stávku.
Proklaté jedny odbory!

Mrtvoly s údy na provázcích
houpají se do rytmu starých šansonů
uklízečka nadává už léta
kolik červů z nich za večer vypadne
ředitel po ní vždy jen hodí klíční kostí
a sykne "huš"; to bývá vrchol představení
...jednou se tu omylem ocit' divák.

Měl jedno oko a brýle z trojúhelníků,
tvářil se lidově a metal blesky
člověk by neřek' jak statická elektřina
protáhne tělo, ale místní primadona
od té doby chodí kanálama
krásky si s krysama vlastně rozumí.
Host zas odešel a cosi tu po něm zbylo
takový letmý závan - povědomí o lidskosti.

Když se tehdy zhroutily kulisy
technici lomili rukama a vědma,
vědma co odjakživa sedávala v loži č.5
ze zoufalství oslepla a šla někam žebrat
a pak už všechno vlastně jenom padalo
během pádu se to tvářilo jedovatě
a kdo měl ještě sílu jíst
pak jen zvracel přes zábradlí na balkoně.
Došly i cigarety - uklízečku našli oběšenou
vysela si na záchodě a třepala nožičkama
...spoustu mrtvol tím naštvala.

Asi měsíc po konci ti nejzatvrzelejší
přiznali existenci reality.
Poslední si ustlal mezi naskládané údy
levé ruky pravé nohy protézy
a zhasli.
Trošku se jim stýskalo.
A jen těžko drželi hlavu vzhůru
s vyhlídkou na věčnost ve svých myšlenkách.