Ve stínu mezi kapradinami

Tančila ladně přes kapky rosy,
její nohy byly zcela bosy.
Modré oči líbali se s oblohou,
kouzelnější a jasnější snad už být nemohou.
Vlasy utkané ze zlaté nitě
chytali luční kvítí jako sítě.
Ústa ale neživě vyhlížela,
tak málo o světě přemýšlela.
Svůj život tanci zasvětila,
starostem i moudrostem odvětila.
Nechtěla dál plakat,
do vílí pasti se nechala vlákat.
Slíbili ji tanec při měsíčku,
Co ty o tom víš, sýčku?
Co víš o lidském soužení,
o nesmyslném toužení?
Mít tak lehký šat z pavučin,
smát už se časem naučím.
Být volná jako pták,
nemuset svému srdci lhát.
Tančit a radovat se z lehkosti,
za hlavu zahodit starosti.
Já ale nejsem spanilá víla,
při zemi drží mě zlá síla.
Stále koukám ne nebe,
studená půda mě zebe.