Co všechno slunce vidí

Když ranní slunce smáčí si rty
v studánce ospalých pomněnek květů,
má na tváři zbytky puberty,
jež ukazuje světu.

V očích mu lesknou se
všechny ty hříchy lidí,
všechna ta nenávist, bída a nouze
a ono to vidí.

Až z toho, chudák, slzy roní
a věřit nechce tomu,
že zvonky štěstí zvoní
jen málo, málokomu.

Pak ale vystoupá výše po žebříku
a rozhlédne se do dáli,
bratr na bratra tu vytahuje dýku
a ani nepoctivé nepálí.

Ach matičko, zle je, zle
v jakém to světě žijem,
vodníci lákají dívky na pentle,
kdo nekrade, nemá příjem.

Se shora, když slunce hledí
na naši prohnilou Zem,
tak lidé chladí a bledí,
sní si svůj o životě sen.