Poslední cesta

Poslední cesta

V jednom městě na moravě,
podivný dům stál.
Avšak nemůžu vybavit si v hlavě,
jak se jmenoval.

Obloha temná byla
a bledé hvězdy mou myslí hnuly.
Z oblaků rudá krev tam lila,
z oblaků, co po obloze pluly.

Nad cestou k tomu domu
divní ptáci kroužili
a při každém úderu hromu,
s křečemi se soužili.

Při cestě k tomu domu alej stromů stojí,
jsou velké, jde z nich strach.
Všichni lidé se jich bojí,
z těch stromů, mrtvolný jde pach.

Pach krve z lidských těl,
co se na nich rozkládají.
Pohled na ně mi v hlavě utkvěl,
nesnáším, když se mě lidé na to ptají.

Za alejí stojí most,
pod ním řeka proudí.
V té řece se rodí zlost,
co proniká do lidí co tudy chodí.

Před mostem lidská postava,
co nabízí štěstí,
ovšem to co prodává,
jen bolestnou smrt věští.

Když šel jsem přes most,
tak koupil jsem si.
Ten muž měl radost,
já zas v hlavě běsi.

Pod mostem jsou trosky lodí
a u nich mrtvoly.
Lidé co tudy chodí,
maj o ně zájem nulový.

U lodí stovky svíček hoří,
na památku zesnulých,
těch co plavily se po moři,
za nocí bouřlivých.

Kousek od tohoto místa
stojí velká brána.
Před ní sjetej hokejista,
na ní černá vrána.

Ta vrána na mě divně krákla,
až jsem se ji lek.
Potom sebou o zem flákla
a nějakej čokl štěk.

V tom se brána otevřela,
přitom hrůzně skřípěla,
a nějaká žena zakřičela,
když na stromě se věšela.

Za branou velká zahrada se rozprostírala,
já šel jsem tudy dál.
Na ní si nějaká holka hrála,
než ji někdo podřezal.

chvíli jsem tam stál
a díval se na ni.
Dokonce jsem ji i litoval
a vyzvracel snídani.

Musel jsem však zase jit,
prozkoumat ten dům.
Nechal jsem ji jen tak hnít,
nechal jsem ji jen tak psům.

Do toho domu vedly schody,
celé z mramoru.
Uvnitř si dopřávali hody
Frodo a Oko Mordoru.

Ten dům měl ještě jedno patro,
tak vyšlapal jsem nahoru.
Bylo tam pět dveří stylu retro
a každé zevnitř závoru.

Všechny dveře až na jedny,
co byly pouze zamčené.
Před ní byly navršené bedny,
plísní téměř zničené.

Já odsunul jsem ty bedny bokem,
tam, kde volné místo bylo.
Podíval jsem se ještě ven rozbitým oknem
a viděl, že tam stále ještě lilo.

Vykop jsem ty dveře.
Šlo to lehce.
Za nimi byla žena v zástěře,
druhá jen v kalhotkách a podprsence.

Ta první tam jen uklízela,
po tý druhý bordel.
Ta druhá tam lidi zabíjela
tím, že se jim dostávala do těl.

Byla to ona, oděna v prádle bílém
a i mě chtěla poslat do říše smrti.
Byla to paní Droga, teď přišla její chvíle,
já však zvolal:,,Mrcho, uteču ti!!!“

Vzal jsem nohy na ramena,
byla mi však v patách.
Najednou přede mnou stěna,
já skončil jsem v mrákotách.

Probral jsem se až v říši stínů,
kde mě uvěznila.
Musel jsem zde pikat za svou vinu,
za kterou mě odsoudila.

Prej jsem ved život špatnej,
chlastal a kouřil.
Brát kokain nebyl nápad dobrej.
Teď musím platit, když jsem si užil.

Stíny moc nemluví,
spíš jenom skučí.
Nemaj sny růžový,
chcípaj v područí.
V područí ženy,
co si Droga říká.
S hubou od pěny
a jedem, co jim do žil stříká.