Drazí (drzí) rodičové

Jsem tu a veršuji co tíží mou hlavu,
Udělejte si o tom trápení představu.

Mám rodiče jiné než ostatní,
už dávno spolu nejsou šťastní,

nemohou se pohodnout,
nehodlají mě vyslechnout,

křičí prskají a nadávají,
a hned se zase usmívají.

Cítím se jako nic co nikde nechtějí,
po tom všem mě ještě rodiče uplácejí,

avšak má duše krvácí,
nervy se pomalu vytrácí.

Říkám si proč mě tedy stvořili,
to snad tehdy vůbec nemysleli?

Ať si jsou jací jsou,
hádky jsou pouze jejich vinou,

jsem zde a budu lepší než oni,
jejich stín mě již nedohoní,

v životě jako oni rozhodně nebudu,
řev a chlast - touto cestou nepůjdu.

Svých dětí si budu řádně všímat,
a ne zlé vzpomínky do hlavy všívat,

žádně násilí ani podlosti,
snad učiním všemu zadosti.

Já jsem sice rodičů dítě,
ale nic společného nevidíte,

mohu tedy s chladným klidem říci,
nejsem jako oni - bestie křičící!

(Zdá-li se Vám tato báseň příliš krutá a zaujatá,měli by jste být v kůži toho člověka - ja vim podrobnosti a vžil jsem se - takto to dopadlo - takto psal i ten člověk)