Samota ve dvou

Úpatí hory, se pod žárem kroutí,
když slunce v něm večer, v temnu mizí,
tvé sny se tak, pro dnešek hroutí,
i zítra, se vzbudíme cizí,
víra tě opouští, s denním světlem,
nastává chaos a bída v duši,
snad si těch pár slov, už zítra řeknem,
tak aby význam, jim daly uši,
každý den spolu a přesto víc samy,
jen bůh ví, zda má to rozuzlení,
s časem víc vzdálený, připadáš mi,
snad ještě čeká nás překvapení,
z vět které nikdy si nedořeknem,
možná by mozaika, byla celá,
teď ale hroutí se a my se leknem,
že z hnízdečka lásky, nám zbyla cela,
hradby z těch slov, co říct se bojím,
netuše mezi nás, postavila jsem,
a i když dál, vedle tebe stojím,
pohledy mé, už patří jen zdem,
myšlenky z hovorů, co čas nám přerušil,
teď brání novým, hlasem na mysl vstoupit,
že pak nedá se začít, jsem bohužel netušila,
jinak bych běžela, čas od noci koupit,
proč nejde vždy začít, kde včera jsem skončila,
tak jako s řetízkem pampelišek,
však co bylo včera, je pro dnešek zločin,
závanem větru, mizíš jak plamínky svíček,
ze samoty strach, je výmluva hloupá,
jak víc bych byla sama, než dneska s tebou,
každým pokusem o větu, hradba dál už jen stoupá,
z pohledů tvých, mě už záda jen zebou,
kdo brání nám v odchodu, když cesty dál není,
proč tu dál mlčíme, jsa v mrtvém bodě,
snad oba dál doufáme, že osud se mění,
a duše se potkají, zas v klidné vodě.