V jedné zahradě...

V zelené zahradě jabloň stávala,
pod ní si malá holčička hrávala.
Starší pán na houpačce ji kolébal,
vítr si s jejími vlásky pohrával.
Děvčátko mělo hlavu plnou tajných přání,
zůstaly jí dodnes, až když je skoro paní.
Pořád sní o tajuplných dálkách,
nechce nic slyšet o smrti a válkách.
Na modré nebe chce se pořád dívat
a pro radost si písně zpívat.
Večer si lehnout do trávy, dívat se na hvězdy,
tiše si šeptat názvy souhvězdí.
V dešti běhat na louce by chtěla,
po ničem jiném nikdy netoužila.
Náš svět je cizí její duši,
ví jen, co v přírodě se sluší.
Úsměv má stále na karmínových rtech,
přes které se nikdy neprodere vzdech.
Její srdce tak široké jest,
že miluje i větru dech.
Když vichřice jí cuchá zlaté vlasy,
nic nevyrovná se jí co do krásy.
V zelených očích jiskry se třpytí,
když slyší vzdálené psí vytí.
Je krásná, hodna lásky,
když starý pán hladil její vlásky.

Na houpačce pod jabloní sedí mladá žena,
po tváři jí cosi, asi slza, stéká.
Dívka pláče pro starého pána,
kterého si Bůh vzal jednou k sobě zrána.
Jeho památku bude stále ctít,
dokud sama bude žít.
V jejím srdci je pořád s ní,
s ní bude sdílet tajemství.
Bude ji učit naslouchat přírodě,
povede ji dál k lidské prostotě.
Aby se vždy vracela k trávě a větru
a nezaprodala svou duši světu.