Lidé

Za zborcenými zdmi
styrých nadějí
popíjíme sami
hořký nápoj štěstí.

Provází nás bezdůvodný smích,
co prodlužuje život,
slzy v očích,
co zlehčují nám bolest.

Čicháme k jedem napuštěným
růžím bez života,
sériově vyrobeným
pro potřeby člověka.

Při tom si ani nevšímáme malých ran,
co způsobují dráty na stonkách
a podléháme omamným účinkům,
co nechají nás na pochybách.

Zda-li žijeme,
či přežíváme
na úkor vyšší moci.
My, Jeho děti!

Jdem na Jeho funus, sestřičko,
a přítom nevěříme, že kdy žil.
Ale poslední umírá přeci naděje.
Až na paní nesmrtelnou.
Tak zas v dalším životě, lásko.
A zatím sbohem. Ne, vlastně naschledanou...