Pralinka

Dívenka rozpustilá, copatá, malá, malinká,
Úsměvem potěšila,když odměnou byla pralinka.
Courávala ulicí s méďou, co z něj vata koukala,
Svírala ho v náručí, písničku mu broukala.
Každý tady znal, tu tvářičku veselou,
A rád si poslechl, pro méďu píseň pomalou.
Nikdy jí nikdo neviděl, s tatínkem či maminkou,
Pro její úsměv po pamlsku, nazývali jí Pralinkou.
Ref.: Holčička ze sídláku,
V království paneláků.
Sní si svůj naivní sen,
O krásném životě princezen.
Sní a sní a sní,
O představě naivní.
Život nebyl štědrý k ní,
Je tou vílou sídlištní.

Když dětské střevíčky, vyměnila za dívčí šat,
Už nechodila si sama, s méďou na hřiště hrát.
Bydlela s ním, v opuštěném bytě,
Brouzdala dál ulicí, však už ne jako dítě.
Žila z toho, co hodní lidé dali,
Bránila se když kluci do bytů zvali.
Její hezké tělo začlo lákat hřích,
A k potěšení nestačil už jenom smích.
Ref.:
Hlad jí pak dohnal i do těch bytů,
Za něco k snědku, spousty skřetů.
Zmítali se na ní a propouštěli svoje chtíče,
Ona zavřela oči, plakala, vzpomínala na rodiče.
Večer se vracela k méďovi do podkrovní skrýše,
Sevřela ho, schoulila se v rohu ke zdi a plakala tiše.
Ref.:
Když o pár měsíců starší, smutnější a zklamanější,
Měla pomocníka, s kterým přopadal jí svět méně zlější.
Bránou droga utíkala, od života do snění,
Nevnímala hnusy světa, o to horší probdění.
Aby tak mohla chodila do bytů, čímdál víc,
Ztrácela se sama sobě, měnil se i její líc.
Už žila jen pro chvíli drogy, když opouští svět,
Nevnímala meze reality a to jí bylo krásných 15 let.
Pak jednou v noci ve svitu lampy, viděl jsem postavička ležela,
To ona s méďou v náručí a ústa vonící pralinkou pravila ;

“Nech mě spát, polibkem probudí mě princ, neznáš snad pohádky?!”