Život melancholika

Dočista všechno mě teď žere
a skoro každý mě i dere...

Proč to všechno v tenhle nešťastný den,
když jsem se mívala jak v ráji sen?

Svět je krutý, já to vím,
i když tolik nezlobím.

Je to pravda, že jsem hodná?
Kdy se mi to jenom poddá?

Každý se mě snaží rozhodit,
a snaží se se mnou závodit.

Všichni na nervy mi tak lezou,
otázkou je, kdy poté slezou?!

Je to složité, co já vím.
Nebo myslíte, že jen sním?

Kéž by sen, co uteče dál,
nebo čas, co vrátit se dal.

Jenže to nejde, vždyť to vím,
ale jak malá o tom sním.

Už jen kamarádů pár,
pro které jsem džusů bar.

Ostatní utekli, proč? Copak já vím?
Kdy se však vrátí, já už se nedozvím.

Ti zrádcové mě stejně nezajímají,
Ať si klidně dále tiše pomlouvají.

Držící nad vodou jsou jiní.
Ti, co z ničeho neviní.

Staří,kteří věrní mi vždy byli.
Nikdy mě v ničem nezranili.

Nikdo není dokonalý, vím,
kdy se však konečně poučím?

Proč mě pořád ti zrádci mučí?
Proč mi potom v hlavě bzučí?

Kdybych pravé přátele spočítat si měla,
ani pětka z matiky by nevadila.

Však na ty falešníky co znám,
kalkulačku připravenou mám...

Mě už to nebaví, dám tomu přítrž.
Nebudu přihlížet, jen chvilku vydrž.

Myslíš, že má osoba jinak zevnitř vypadá?
Stále jsem jen ten melancholik, co básně skládá.

Nepovídejte, že divně zírám,
já se potom na smrt pěkně dívám.

Tak vám tedy říkám dost, přestaňte s tím,
já si poté připadám jak bezduchý stín.