SKOŘEPINA

Dívám se do slunce
a hledím do tvých očí.
Pokorně sčítám hvězdy
a cítím tvůj dech.
Hvězdy znají ten pocit,
kdy tísní tě dav
a jsi nekonečně sám
a nekonečně smuten
pro nekonečně krátký okamžik štěstí
ve víru nekonečného času.
Hvězdy znají ten pocit,
kdy se při jediném letmém dotyku
zprudka zastaví bláznivý děj
a z tisíce člověčích duší
zůstanou dva
a přece každý sám.

Jen člověk ztratí natolik rozum a soudnost,
aby během několika nelidských vteřin
vymítil všechnu moudrost světa a věků dávných.
Jen člověk dokáže tak bolestně toužit a snít.
Jen člověk ví, že bez lásky
by byla naše vesmírná skořepina ničím.

Dívám se do slunce
a vidím tvé laskavé oči.
Ovívá mne vítr
a cítím tvou dlaň.
Počítám hvězdy
a pláču a zalykám se smíchem.
Jsem tu jen jednu nezemskou vteřinu,
jen mžik vesmírného dění,
jsem nic . . .
Co mi dává tu drzost
považovat svou unavenou, zjitřenou duši
za střed všeho světa . . .

Láska, můj drahý,
jen ten velmi pochybný a nesmrtelný cit.