Kostel a lev

Majestát Boží,
kostel v srdci hoří,
trůn a poddaný,
špína má jít do vany,
bílý lev čeká na oblek,
na sejmutí hříchu,
Bůh koří pýchu.

Má roucho vyprané,
v bitvě vyhrané,
nahý lev bez barev,
už sedí a čeká,
smířený s kostelem.

Zlatý rám kostela,
kompromis nedělá.

Kostel se vynořil,
z močálu,
jak z ruky kus korálu.

Lev sedí vyvýšen,
podstavec z Králů jmen,
byl už odchycen,
Láskou co nemá jmen.

Hledí jak Beránek,
zírá na stánek,
červeně hoří,
láska vítězná.

Lev má pár otázek,
vidí zlatý obrázek,
rámem je láska,
Bůh lva odpověďmi laská.

Zezadu kostela,
zdroj lásky doběla,
schovává před lvem,
tajemství Betlém,
co lásku zrodil,
když lev s matkou chodil,
netušil o rámu,
kostela po ránu,
v noci zvěř lovil,
lásce škodil.

Svítil rám taky též,
než čas vzal za otěž,
lev stojí nahý,
na podstavci hravý,
jak beránek spavý,
dívá se na kostel,
nechápe změnu změn,
stojí tu bez šatů.

Pase se s Beránkem,
dává mu Jméno jmen,
starý lev na odstřel,
kostela rám už zřel,
podpírán holí,
sotva už skolí,
sůl rány solí.

Lań co kdysi honíval,
přes pastviny džungle král,
sedí tu nahý,
dívá se na kostel.

Oko paví,
čeká tu na ortel,
Boha co neviděl,
když byl král na odstřel,
korunu dostane,
ze země vzdálené.

Lvem jsi ty duše,
co v matné předtuše,
díváš se na kostel,
hovoříš ke Jménu Jmen.

Na leden jsi zapomněl,
když kvetou jabloně,
ochutnáš lásku,
co hledal jsi kdysi.

Jsi lev co dívá se,
na rám kostela,
duše nic nedělá,
miluje anděla,
zlatý rám kostela…