ČINOHRA

Krvavě rudá opona,
spadla o púlnoci.
potlesk zněl ve vší moci,
leč představení skončilo.

Je konec světla reflektorú,
a charaktrú umělých.
Je konec lovu nočních tvorú.
A konec hercú nadaných.

Již Romeo svou Julii
neobímá něžně.
Už z Romea je muž,
co žije zcela běžně.

Už skončilo představení,
jednomu však konce není,
s dýkou běhá po setmění,
a krásné ženy svádí.

Pak v temném stínu činohry,
kde hudby není slyšet.
Kde snad jen hlasy z opery,
múžou píseň věšet.

Věšet píseň není nic,
však musím to tam napsat.
Nic mne totiž nenapadá co kvúli rýmu
dopsat.

Tak tedy v tomto stínu chladném,
jež nevěstí nic dobrého.
Se skončí život v těle mladém.
Na dobro.

V krvi núž a krev na noži.
jež zbarví bílé polštáře.
Matince na dceřině loži,
co nedožila oltáře.

Zbytečné slzy,
zbytečné vzlyky.
Zbytečné volání do nebe.
Nikdo ji zpět nevede,
ač vyhlížíte z okna.

Až jednoho dne v pět ráno probudíš se dříve,
hleď matko rucé své, čí krev na nich dříme?

Snad krev vraha dcery tvé,
Však možná i krev dcery.
Jež v jednu proměnili se,
v temném stínu opery...
Vlastně činohry...

V tak němém místě číhá smrt
v podobě bláznivého herce.
Jež po skončení divadla,
Své roli nechá srdce.

Pak doufejte matky a dcery...
Že nehráli Hamleta.