Kamufláž lásky

Prší.
Jako vlna přelitá přes plechový cedník
mi jedna kapka po druhé smývá mou tvář do společnosti
obtěžkanou černidly,
které po proužcích odtékají do stoky pocitů,
kde je i má láska k tobě.
Jakási kamufláž pláče
kdy nevidíš slzy…
kdy nejsem jen tou plakací pannou, ale prostě jen…
Prší.

Fouká.
A já přivírám okna do duše
protože vidět jsi v nich jenom ty, v mých oknech s černými rámy
nevoděodolné řasenky,
co tak viditelně hlásí slabotu slzných kanálků,
bránících se stoleté vodě nesoucí tvé jméno.
Jakási kamufláž zklamáním chvějícího se hlasu
kdy neslyšíš mě sténat…
Kdy nejsem jen tou citlivkou, ale prostě jen…
Fouká.

Hřmí.
Fádní dialog blesků a hromů
kdy jeden bez druhého být nemůže z jakési povinnosti
jedné letní bouřky,
která zahnala nebeskou modř do ústraní
a blesky skrz na skrz tká čerň vzdušných par.
Jakási kamufláž křiku
kdy neslyšíš mě řvát…
Kdy nejsem jen tou hysterkou, ale prostě jen…
Hřmí.