pro kamaráda...

V posteli ležím, na staré časy vzpomínám,
všechny, co ráda jsem měla, daleko mám.
Už vůbec nic jako dřív není.
Snad jediná jsem, komu to vadí?
Vzpomínám na kluka, který hodně měl mě rád,
já to věděla a chtěla ať je jen kamarád.
Ne snad, že já bych ho ráda neměla,
možná za to, že o dost mladší je, se styděla.
Teď vím, že chtěla jsem ho.
Nikdy však nepovím mu to.
Už je to dávná minulost,
teď ve mně je akorát zlost.
Hodně jsme spolu prožili
a vlastně nic špatného nezažili.
Spolu jsme se jenom smáli,
teď mi to hodně schází.
Jako dřív už to nikdy nebude
a mě nic, než vzpomínky nezbude.
On s mojí kámoškou teď chodí.
A kdo seznámil je? JÁ!!
Spolu už i bydlí.
A já? Bloudím životem dál.
Ne, nezávidím jim lásku jejich.
Závist? To je ten nejhorší hřích.
Oba mám je ráda.
Štěstí jim závidět - zrada.
Já jen tajně doufám, že on nezapomněl,
i když on o mých citech nikdy nevěděl.
Jestli to jeden z Vás někdy číst bude,
doufám, že kvůli tomu naše přátelství nezahyne.
Psaní mé veškeré smutky zahání,
tahle báseň je vlastně mé přiznání.
Má ruka papíru krátkými tahy vše řekne,
snad se této básně nikdo z Vásnelekne...