...

Moje milá Zuzanko,
poslouchej teď malinko,
chci Ti něco povědět
a měla by ses to dovědět.

Děkuji Ti za přáníčko,
zaplesalo mi z toho srdíčko,
a jsem velmi potěšen,
že to není jenom sen.
Přišlo to, jak rána z nebe,
tak teď píši já, něco pro Tebe.

Když jsem Vás před lety poznal
a zamiloval se do vaší mamky,
hned jsem vás k sobě pozval,
do Luhačovic - tam na Branky.
Bylo to těžké období,
ale dnes už to nebolí.
Babička taky nechápala,
proč se ke mě baba s děckama stěhovala.
Ale hned jak jste přišli
byla jsi moje holčička,
viděl jsem Ti u pusinky
při smíchu zářivé sluníčka.
Oči máš jak dva hrášky
a v nich veselé rarášky.
Já nevyměnil bych vás za nic,
mám vás rád víc a víc!

Ovšem už nejsi malá, holčičko,
ale věř, že pořád jsi moje sluníčko!
Už vyrostl z Tebe kus baby
a motáš všem pěkně hlavy,
kluci se můžou posrat,
kvůli Tobě chcou se i poprat!
Sice toho moc nenamluvíš,
ale to já taky, vždyť víš.
přesto poznám perfektně,
kdy u srdce bolí Tě,
i kdy radost máš,
přede mnou nic neschováš!
Jak do knihy do Tebe vidím
a všechno s Tebou cítím,
s životem se musí každý poprat sám,
ale co můžu, to Ti dám!

Až jednou odejdeš,
bude to pro mě těžké,
přát Ti chci ať zažiješ
jen chvíle hezké!
Se mnou to nebyl jen med,
umím plivat i jed,
ale když nebude se Ti dařit,
přijď ke mně,
a řekni... Tati!
Ze tmy veď mě!
Já poseru se, jak malý kluk
a budu u Tebe coby dup.
Navždy budeš moje sluníčko,
i když zlobila jsi maličko,
ale dala jsi mi toho dost,
já děkuji Ti - MOC!

Doufám, že Tě dopis dojal,
já jsem ho tak totiž pojal,
jestli nebrečíš jak baba,
tak tam bude asi chyba.
Věřím, že to dokážeš
a nad psaním mým zapláčeš.
To Ti jeden z basy dává,
co si říká - Tvůj táta...