Namísto...

Namísto života hnijem
v tom, co se nám hnusí.
Nenávidě vlky, vyjem
na měsíc a jeho kusy
roztříštěné v našich duších.
V přemarném hluku
němých snů bez křídel,
Ikarů a luků,
jejichž let by zněl,
živěji, nám v uších.

Namísto smrti smíření
pláčem nad nenávratnem,
i když se s ní ožení
každý, po životě trapném.
Jakoby se rádoby naplnil
našimi vizemi, jež se mění
den za dnem; dříve, dříve,
než bychom chtěli ve snění.
A nakonec je křivé
i to, co rovné bylo a plné sil.