Krásný den plný myšlenek

Brzy nad ránem slunce vychází,
Na modrou oblohu s oblaky,
Dívám se z okna a přemýšlím,
Proč lidé skáčou pod vlaky.

Lidé mnoha chyb se dopouštějí,
Nevím, jestli jsou pak rádi.
Jen sami ve světě tak přežívají,
A hledají ztracené mládí.

Litují někdy lidé těch chyb?
Já doufám, věřím, přemýšlím…
Však jedno vím jistě, a sice to,
Že chtěli tady s námi být.

Chtěli? Ano, ale v jiných podmínkách,
Bez starostí, smutku a frustrace.
A my potom ve svých vzpomínkách,
Si připadáme jak stará matrace.

Ano, už to vím,
ti lidé svých chyb litují.
Ale co je horší?
Jen těžko se jich zbavují.

Střásají ze sebe ty hnusné věci,
A myslí si, že padají,
Ale pravda je taková,
Že chyby zůstávají.

Jako přilepené lepidlem,
A pro jistotu obmotané páskou.
Ostatní vidí chyby prvním pohledem,
Proto neobtěžují se na Ty lidi dívat s láskou.

Ti pak chybují dál,
Proč by se měli napravovat,
Když nikomu na nich nezáleží…
Raději auto jdou opravovat.

Umíme odpouštět?
Mnoho lidí řekne, že ano.
Ale jaká se skutečnost?
Nikomu nepodáme záchranné lano!

Proč se neobtěžujeme někomu pomoct?
Proč raději házíme lidi do řeky?
Protože všichni „Mají plno práce a jiných starostí!“
Než aby někomu běželi pro léky.

Tak proč si neuděláme chvíli čas?
Vždyť lékárna je tak blízko!
Já vím proč – neslyšíme hlas,
I když u hlavy se nám blýsklo.

Tak se chybuje dál a odsuzuje…
Potom vzniká nenávist a hádky.
A naděje pomalu pluje
Proti proudu řeky, zpátky.

Venku už se stmívá,
A já koukám na hvězdy.
V ulicích na sebe každý mává,
Nikomu se nikdo neplete do cesty.

Zavírám okno, zatahuju závěsy.
Rozestýlám postel a uléhám.
Koukám do stropu a přemýšlím,
Proč v posteli, i když vedle nás někdo leží, je každý sám…