Zbytečný život

Byla jednou jedna vesnice
ke které vedla jenom lesnice,
ale banda kamarádů tam žila
a spolu moc šťastná byla.

Všichni navzájem se měli rádi,
byli dobří kamarádi.
Vztahy vzájemně propletené měli,
jeden druhého milovali.

Jednou kámoš,skvělý srandista,
musel odjed, vzdálit se z místa.
Všem nám chyběl převelice,
ale Jírovi zvlhčili se líce.

Slzy z oka mu kanuly,
steskem byl zarmoucen,
nejen on, ale všichni z vesnice žalu tváří v tvář stanuly.

Ovšem Jíra se nám zamiloval,
do sličné, nové panny,
humor mu také dominoval,
snažil se získat srdce Jany.

Byl tu ovšem ještě třetí,
miloval ji také,
proto se museli o její srdce se bít,
aby jeden ven z kola museli jít.

Panna sličná oba podvedla je,
dala jim naději,
řekla jim raději,
ať strpí, že vybere si.

Ona však potají, s jiným se stýká,
obou košem dala,
po nocích se milovala,
oba o chuť žít připravila.

Přišlo mi psaníčko s podivným textem,
že mě měl rád, psal mi s restem.
"Měl jsem Tě rád, ahoj!" psal,
a potom si hlavu sťal.

Teď tu černě oděná stojím,
a své ruce k sobě pojím.
Bože, jak dopustit s´to moh,
byl to přeci mladý hoch.

Všichni stojíme,
nic není jako dřív.
Myslí se jen pojíme
a to je přeci hřích.

Stojíme vedle sebe a přec tak daleko,
předtím blízcí a teď tak vzálení.
Nic není jako dřív, lidé se mění,
Cítím se sama, tak jako nikdy dřív.