RUKOJMÍ

Hraješ do setmění hraješ,
všechny hry, které najdeš,
v sobě samém,
jako scénář v tobě psaném.

Nevíš, že se jako loutka chováš,
když za nitky, které mi dáváš,
tahám bez rozmyšlení,
tahám v krásným opojení.

Dovedu tě sem a zase tam,
vyznám se ve spoustě těch lan,
ty nepředstíráš smutek,
když se ti nevyhne jedinej dotek.

Dovadlo, které píšu po minutách,
scénář v zapadlej v sutinách,
v sutinách o kousek vedle tebe,
slova padají blíž z nebe.

Píšu co vidím, píšu to nekonečno,
osvětluju ti cestu, když je zatemněno,
skvělá komedie, je-li nálada se smíchem,
hrozná tragedie, když drama přetáhnu stínem.

Jsem jen režisér, který to řídí,
jsem jen reflektor co tě vidí,
všude kam se pohneš,
všude sem já, kam dohlédneš.

V tobě ale přebývám,
čekám a jak opona padám,
je-li konec a ticho neutichá,
přes nějž se potlesk ozývá.

Řídím na co jen pohlédnu,
do děje tě vtáhnu,
a to je svět,
ta hra trvající spousty let.

Mohou být i odlišné,
ale to by nebylo to krásné,
když se špatná hra mění v dobrou,
když se mísí lidskost s hrou.

A kdo nevyužije prostor je blázen,
k tomu, aby dosáhl cíle snáze,
aby na prknech co jsou svět,
si našel své já, ukryté pod tíhou prázdných vět.