ČERNÁ VRÁNA

Nekonečné skutky,
strašné a dlouhé, opakuješ je roky,
než se opravdu podaří,
že tím se někomu život zachrání.

Zachrání před zničením,
vlastního myšlení před utonutím,
před tím kdo obrátí svou tvář,
obrátí ji a je z něho lhář.

Obrátí ji na špatnou stranu,
plnou hladu a strachu,
kterým trpí půlka zeměkoule,
pro některý je nebezpečná jako posetý minový pole.

Nepomůžou a oni to neznají,
celou svou kapsu nacpanou mají,
když ale nakonec v půlce zlomí,
jediný pohled, jediný prokletí.

Pro některý je to zbytečnost,
chtějí si užívat - to je ta skutečnost,
skutečnost, které polapí všechno světlo,
všechno je jedno, najednou je temno.

Slova jsou až příliš silná,
na tom, aby byla jiná,
se nezmění s další vteřinou,
někteří však prominou.

Oči se loučí s neznámou,
na ústech větou nevyřčenou,
neznámou k tomu co vidí,
a nechce to vidět, to žití.

Prominou, že svět je takový,
že radost nepoznají,
oni se už tak narodili,
nebo se kvůli společnosti pozměnili.

Nakonec krátký výdech,
všechnu svou tíhu co měli na zádech,
už nemají a nepomohl jim nikdo jiný,
než ta obloha a to nebe zatracený.

Kde jsou oni zachránění,
kde jsou v bezpečí, darem usmrcení,
a oni, ať se na zemi šíří,
ta strašná chamtivost, vraní chmýří.

Vrána, která prolétla oblohou,
prolétla nad mraky s touhou,
nebýt černá, ale zažít i světlé zítřky,
mávla křídly, aby nic neviděla z tý výšky.