Kostky

Někam to musí vést,
náznaky v obrysech základu domu,
barvy-jedna nahoru a druhá dolů,
kupodivu přeci spolu.

Není to nahoru a není to dolů,
do srdce vede cesta,
slza o slzu tleská.

Tvary mohou být cestou,
a barvy auty co jezdí do dálek,
po srdečních okreskách,
i dálnicích orlů.

Tunely krizí,
bláznivých vizí,
co máš když sníš,
ty vevnitř tušíš a víš…

Neumíš pojmenovat silnici,
zda je okreskou či dálnicí.

Jen srdce rozumí autům,
co jedou za láskou,
když mají palivo a její motiv.

Kostky jsou vrženy,
závory strženy,
život už žitý je,
nelze se otočit,
pluhem se rozryje,
musíš se plahočit,
dívat se dopředu.

Rydlo na očích,
co vrásky vyrývá.

Na stopy života vhodná je žlutá,
poušť po láskách ztracených,
není tak krutá,
vyhlížíš magnet,
co ukáže cestu,
vychýlí kompas co zrezivěl.

Oranžovou přikrášli Slunce,
když mu chybí síla,
láska tvá poslední,
když zmírá víra.