ZAČÁTEK PŘED KONCEM

Když se rozhlíží kolem sebe,
vidí jen to co jí dech bere,
ulice plné špíny a obrovského kamene,
na srdci – mají tím zakrytý svý nebe.

Krásný všechny okamžiky, zahodili
ýměnou za strašlivý povídky,
za to o co svět přichází nejvíce,
přichází o hořící svíce.

Zapálené za každou oběť, jenž podlehla,
vrahovi jejíž duše v bolestech povadla,
krásný dnes nejsou cesty,
po kterých se vydá, špatně i správně věští.

Tváří slunci stojí, když prosvěcuje,
jejího ducha, jestli se sluší označuje,
na dobrý a špatný lidi do škatulky skládá,
i když do některých skutků duši vkládá.

Oblaka se stáhla stranou,
aby vyklidila pole před vraždou hromadnou,
a oni jí spáchají, aby svět očistili od bláznů,
aby se zbavili neprávem přiřazených kamenů.

Dobré chvíle přijdou v zapomnění,
vlny řeky se prudce zvedaj po bouři,
a tak jak ony nechtějí do skal narážet,
tak by se mělo lidstvo lépe snášet.

Jednou přijde začátek, jen všechno před tím se smaže,
dobré i špatné, hřejivé i marnivé skutky sváže,
až se jednou nebe rozzuří,
až hromy, blesky se spolu udobří.

Když se strhne prudká bouře,
kapky deště se ocitnou ve společné vzpouře,
kdy hubí lidstvo samo sebe,
stojí proti temné síle naší zeměkoule.

Na okamžik se pak celé nebe rozzáří,
všechno utichne, dalo by se krájet to napětí,
všude prázdno, tma se choulí k noci,
jen zbyli tu ti co vyjí na Měsíc – ti vlci.