O morálce

Sleduji dech, jak se zrychluje,
Sleduji pohyb, v tichu pokoje,
sleduji čas, plyne jak řeka,
sleduji život, který jí protéká.

Jsme ostrůvky v divoké řece,
co občas zalije žal,
smotáni do klubka v rodinné hrobce,
smutníme o tom, co život vzal.

Sníme své představy o suché zemi,
pijeme vodu z kalu svých slz,
krmíme bezvěrce o ráji v nebi,
ruce jsou od krve našich hrůz.

Bereme život na lehkou váhu,
stejně ho nikdy nepřežijem,
dokud jsou možnosti být u válu,
toť prioritou i hlavním cílem.

Chci se odpoutat od toho ostrova,
co činí se krásným však zhoubným jest,
musím svou řeku na jisto překonat,
pro slušné žití i vlastní čest.

Narozen dva roky po ruské okupaci
a dvacetpět let po válce,
vše zdálo se býti snazší,
nikoliv však v morálce.