SNÍT

Pomalu a tiše kráčí,
neusíná, dokud se neocitne blíž tváří,
samotě samé o níž už všechno ví,
dokud se temné síly nespojí.

Až zamhouří oči s dalším výdechem,
až se spojí země s nebem,
až se snese mlha nad celým světem,
lístky se povznesou tím neutuchajícím letem.

Brány do podvědomí jsou uzamčené,
uzamčené a léta nikým nedotčené,
jak najít způsob v něm být sám,
jak posunout hranice strachu dál?

I ta svíčka, jenž pomalu a metodicky uhořívá k temnotě,
bez jakýkoliv emocí obsažená v jedné větě.
jenž její plamen pomalu utichá jak vteřiny jdou,
a nakonec se ztratí a vymění se s tmou.

Zavírá oči, nenech dál to zajít,
vzpomeň si, jak klíč od brány najít,
jak se dozvědět něco o svých snech,
jak sebe chápat ve všedních dnech?

Až se ústa otevřou průtokem snů,
utopíš se v nespočtu svých přístavů,
jakoby příběhy tvé neměly nekonečné děje,
jen světlo vytlačuje tmu a tobě se směje.

Jediné, co můžeš dělat s tímto okamžikem,
když se všechna slova zaměňují se strašlivým zážitkem,
bývá těžké vyrovnat se s tímto a v noci usnout,
chceš na všechno zapomenout – jen se nadechnout.

Jediné co stojí mezi koncem čekání,
je nezastavitelný čas samotný,
když se nakonec všechny sny rozpustí,
i ten úsměv se z tváře vytratí.